|
VYZÝVATEL aneb TANKOVÝ PLUK POD VELENÍM VNUKA JOSEFA
ŠVEJKA
díl druhý
SVÍTÁNÍ NAD KLAUNY
53. část
TŘICET ŠEST SYSTOL OD KONCE
- - -
Nové Sedliště - VÚ-2424, 27. ledna 1983, 02:24
(ZA 247)
Krajina v okolí Novomlýnského rybníka a Plešivce byla ohluchlá
zimou, mráz zpomaloval pohyby všech dozorčích a stráží nedalekého
vojenského útvaru a ojedinělé padající vločky tváře lidí i přírody
ještě více zklidňovaly. Až před půlnocí odpluly mraky a měsíc v
úplňku naplno rozsvítil na nevysoké sněhové vrstvě záplavu stříbrných
jisker - noc zvolna stárnula…
Podporučík absolvent Adamec seděl za stolem v malé místnosti na
vrátnici hlavního vchodu Vyzývatele. Z poklidného laskavého vzpomínání
na civil a z podřimování ho vytrhl zvuk motoru, zvedl oči, před
hlavní bránu mířilo silnicí od Boru osobní auto, prudce přibrzdilo
a smykem předjelo až před vchod. Ještě zcela nestálo, když z jeho
zadních dveří vyskočila dvojice mužů v maskáčích. Podporučík sáhl
na telefonní sluchátko vnitřní poplachové linky, ale okamžitě slyšel
velmi důrazný rozkaz: "Okamžitě to položte !" Pohlédl
k otevřeným dveřím místnosti, bez zaváhání uposlechl - díval se
do ústí hlavní dvou pistolí. Ničemu nerozuměl, tápal v myšlenkách,
rozhlížel se jako v pasti…
"Klid! Klid, soudruhu absolvente! Toto není přepadení. Jsem
podplukovník Trsák z ministerstva národní obrany. Zde je můj průkaz..."
"Soudruhu podplukovníku, vtrhli jste k nám jako do akčního
filmu, musím vás ohlásit, mám své rozkazy," vysvětloval podporučík,
prohlížel si průkaz s fotografií zničenou kulatým razítkem...
"Jste hluchej!" zařval podplukovník. "Kromě soudruha
ministra o nás nikdo neví - a tak to také zůstane! V klidu zde budeme
čekat, za několik minut sem dorazí dalších sedm osobních vozů naší
ministerské kontroly…"
- - -
Nové Sedliště - ložnice absolventů 12. tankové roty - VÚ-2424,
27. ledna 1983, 02:48
(ZA 247)
"Včera bylo těžké celou noc probdít a dnes je ještě těžší
usnout," pomyslel si Jan Rosa v polospánku, za dveřmi znovu
slyšel plíživé kroky svobodníka Machačíka. V posledních dnech až
otrocky spolehlivý a nekonfliktní střelec nastupoval do služby dozorčího
roty každý druhý den, na rozdíl od ostatních téměř nespal - zdálo
se, že nepotřeboval spát, přecházel po chodbě - A TAKÉ se spolu
s ostatními měnil v robota.
Na náramkových hodinkách Jana Rosy svítily zelené číslice 02:36,
jako by se mu vysmívaly. Podporučík se s nelibostí obrátil od okna
do místnosti, ležel na své železné posteli se zelenými matracemi,
jeho oči bloudily šerem nouzového osvětlení. Sám nevěděl proč si
znovu a znovu prohlíží holé zdi místnosti, dvě kovové dvojskříně
vpravo vedle dveří, starý stůl se čtyřmi židlemi uprostřed, pět
černých stínů nočních stolků u stěn, jednu prázdnou a čtyři obsazené
vojenské postele… Na nejbližší oddychoval Jirka Pilot, v opačném
rohu Marian Braniak a vedle dveří výkonný praporčík Petr Smrž. Všichni
spali oblečení v kompletních maskáčích. Každý muž, který měl u útvaru
vyfasovanou uniformu, si ji oblékal namísto pyžama, aby - kdyby
toho bylo doopravdy třeba - "smyslně" splnil nesmyslnou
časovou normu poplachu. Vojáci si v noci rozepínali jenom pár škrtících
knoflíků a také široké opasky s pěticípými hvězdami na kovových
přezkách, uléhali do zelených vojenských spacích pytlů, které s
tělem uprostřed po zapnutí připomínaly mohutné zámotky, kokony a
kukly, které ukončily svůj vývoj a nyní jen vyčkávají a podřimují,
podřimují a vyčkávají…
Kroky na chodbě utichly, Jan Rosa znovu a znovu nutil sám sebe ke
spánku, usilovně v duchu počítal početné stádo oveček. Bílé kudrnaté
ovečky mírumilovně a spořádaně procházely pomyslnou bránou ověnčenou
vavříny, ale za ní - na hranici vědomí a snů, kam již mnozí neviděli,
se měnily v pochodující stomilimetrové tankové náboje: "Jedno
sto jedna, sto dva, sto tři, sto čtyři, sto pět, sto šest..."
- - -
Nové Sedliště - budova štábu - VÚ-2424, 27. ledna 1983, 03:48
(ZA 247)
Absolvent ČVUT Praha - podporučík Lipovský bděl místo nadporučíka
Mašty u služebního okénka dozorčích útvaru. Mašta si ve službě dozorčího
útvaru ve dvacet dva hodin uložil hnědé kanady pod radiátor ústředního
topení, zatáhl za sebou závěs a v nevelkém výklenku kanceláře se
svalil na téměř domácí otoman očalouněný žlutou zašlou látkou s
několika propálenými otvory od doutnajících cigaret, okamžitě tvrdě
zařezával. Chrápal neobyčejně hlasitě a tvářil se spokojeně jako
nemluvně.
Podporučík Lipovský nakopl otoman současně s prvním zavrzáním vchodových
dveří. Ležící postava dozorčího útvaru vztekle zabručela, nadporučík
si přetáhl deku přes hlavu - a nevstával. Na židli sedící podporučík
do otomanu kopal znovu a znovu s neobyčejnou chutí, sedmé kopnutí
bylo tak prudké, že konstrukce lůžka povážlivě zapraskala. Nadporučík
se posadil, vybafl: "Co je!"
"Soudruhu nadporučíku, vstávejte, děje se vám tady na chodbě
něco moc a moc divnýho!" hlásil podporučík a namířil nadporučíkovi
silný šajn baterky přímo do očí.
Oslněný a šokem probuzený dozorčí útvaru zprvu viděl pouze modrozelená
a žlutá kola, naprosto netušil, kde je, kotouč baterky mu připomínal
měsíc v úplňku, na který se zadíval dvě hodiny před půlnocí a pět
minut před usnutím, když jeho disk na chvíli uvízl mezi mraky…,
slova svého pomocníka vůbec nevnímal. Až s příchodem posledního
cizího důstojníka do chodby budovy štábu se Maštovi vrátil zrak
i vědomí. Strach mu mezitím natolik svázal neobuté nohy, že se neodvažoval
vyjít na chodbu. Stál v zelených ponožkách na PVC kanceláře za služebním
okénkem, z chodby byla vidět pouze horní polovina jeho těla, ale
celý palec jeho levé nohy se rozhlížel po podlaze uvnitř služební
místnosti velkou dírou v bavlněné ponožce a vysunoval se ven stále
více a více - stejně jako se vysunovala hlava nadporučíka ze služebního
okénka do chodby. Mašta přejížděl pohledem cizí důstojníky a přitom
velmi opravdově, hlasitě a důvěryhodně úpěl. Obvyklá rozhodnost
bosého nadporučíka se tříštila a stále rychleji ustupovala demobilizujícímu
zděšení.
"Tuhle hrůzu si musím vyžrat právě já!" znovu a znovu
prolétalo jeho hlavou. "Něco tak příšernýho jsem v životě ještě
neviděl!" V průběhu několika sekund zrudl, zbledl, rozklepal
se do podivných vibrací…
"Soudruhu nadporučíku, přivedl jsem dvacet osm důstojníků "obrovské"
ministerské kontroly. Vyslal ji k nám tajně přímo soudruh ministr
národní obrany. Velícím důstojníkem je -," zadrhl při hlášení
dozorčí vchodu, odvrátil se od nadporučíka ke kontrole: "Soudruzi,
promiňte, zapomněl jsem - , kdo z vás tady má největší šarži?"
"Plukovník Brázda!" prohlásila nejvíce se mračící postava
a vřítila se do kanceláře dozorčího útvaru jako ničivá povodeň.
"Vy -, soudruhu nadporučíku! Vy jste tady chrápal jako křeček,"
řval plukovník a prohlížel si rozestlaný otoman se zmuchlanou zelenou
huňatou dekou. "To je ale strašnej kutloch. Vaše chrápání bylo,
soudruhu, slyšet až na hlavní bráně! Odmalička mám výbornej sluch
- asi jako fenek - víte! Víte vy, co je to fenek -? Ne, vy nevíte
vůbec nic! Nevíte ani, jak se vítá hodnostně vyšší! Neznáte své
povinnosti! OBOUT! Vy -! VY-VY -! Nemáte ani zdání -! Kam teď chcete
jít - ?" zpozorněl plukovník uprostřed svého peskování…
- - -
Sotvaže nadporučík Mašta dopnul poslední přezku kanady, pomalu
se sunul podél zdi směrem k venkovním vchodovým dveřím. Brázdova
slova ho zastavila. Už-už měl na jazyku pravdu, že odchází upozornit
spící pluk na příjezd kontroly, kterou všichni čekají až za dva
dny."
"Vyjádřete se - co nejpřesněji - a jako voják! KAM nyní chcete
jít -?" zopakoval plukovník.
"Chléb… ani sůl… tady, soudruzi…, nemám," vymlouval se
Mašta. "Rád bych vás uvítal tak nějak lidsky a netradičně -
tradičním slovanským způsobem. Ale musím si pro ty propriety dojít
- mám je připravený v útvarový kuchyni. Bude to jenom minutka a
budu zpět. Zatím se vám bude věnovat můj zástupce -, stojí zde -,
je to nadmíru schopný mladý důstojník -, je to absolvent ČVUT -
myslím…, že se… jmenuje… Lipovský… podporučík Lipovský."
"Nejsme zde pro legraci!" zařval Brázda. "Věnovat
se nám, soudruhu nadporučíku, budete věnovat vy, vy osobně! Vy!
VY-VY, VY - bosý křečku! Probuďte se už konečně!" hulákal plukovník.
"Probuďte se nebo vám vlastnoručně jednu vlepím!"
"Soudruhu GENErál-plukovníku!" zvýšil hlas dozorčí útvaru,
znovu se třásl, ale konečně se postavil do vzorného odevzdaného
podřízeného pozoru, plně se vžívaje do role polapeného.
"Nejsem generál! Jsem plukovník, soudruhu!"
"Soudruhu plukovníku," změnil styl projevu Mašta, až v
té chvíli nečekaně podával sám hlášení, "dozorčí útvaru - nadporučík
Mašta. Po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo!"
"Ale stane se, stane, soudruhu nadporučíku!" vpadl do
jeho hlášení plukovník. "Vyzkoušíte si s námi řízení bojového
poplachu. Až si to tady všechno zorganizujeme -, tak vám ho vyhlááásíííme!
Čas nula-nula:nula-nula hodin vyhlášení poplachu určil osobně soudruh
ministr na 04:30. Soudruhu nadporučíku, teď sem zavoláte velitele
všech stráží - potom už žádný telefony! Z trezoru vyjměte a otevřete
obálku s označením "PŘÍSNĚ TAJNÉ! OPERACE KRKONOŠE - CV1!"
Postupujte podle instrukcí uvnitř! Já zůstanu zde na štábu, zbývající
důstojníci mého doprovodu se s veliteli vašich stráží rozmístí po
celém útvaru a budou sledovat plnění časové normy ostrého bojového
poplachu…
- - -
Nové Sedliště - budova štábu - VÚ-2424, 27. ledna 1983, 04:30
(ZA 247)
"Dozorčí všech jednotek!" zachrčely reproduktory dráťáků.
"Vyhlašuji bojový poplach! Opakuji! Bojový poplach! Bojový
poplach! Čas vyhlášení - nula čtyři hodiny a třicet minut! Opakuji
- bojový poplach! Operace Krkonoše! BOJOVÝ POPLACH! BO…"
Dozorčí rot ihned opakovali jako šílení: "Bojový poplach! Bojový
poplach! Nástup spojek!" S pomocníky otvírali dveře nevelkých
ložnic tankových čet s šesti palandami, rozsvěcovali nouzová BOPO-osvětlení
a s neutuchající intenzitou svých hlasivek řvali znovu a znovu:
"Bojový poplach! Nástup spojek!"
Dokonale oblečení vojáci rozepínali zipy a vylézali z kokonů spacáků
jako mohutní naštvaní a nebezpeční brouci, obouvali se, někteří
z nich zakrývali okna světnic zelenými huňatými dekami - a přibíjeli
je kladivy přímo k dřevěným rámům oken obyčejnými hřebíky. Spojky
opustily útvar. Budovou praporu se šířily vzteklé výkřiky:
"Kterej kokot nás zase budí"
"Boha jeho, proč nás nenechají alespoň jednu noc normálně vyspat?"
"Další zajebanej nácvik…"
- - -
Podporučík Rosa se probudil okamžitě po výkřiku první slabiky
"Bo-", mnohokrát procvičovanými pohyby vytáhl oblečené
nohy z vojenského spacího pytle a vsunul je přímo do kanad stojících
na PVC vedle lůžka. Několika stereotypními otáčkami svinul svůj
spacák, z nitra železné skříně vytáhl kompletně sbalenou plnou polní
a visacím zámkem skříň mechanicky zamkl. Oblečený, vyzbrojený a
s plnou polní se postavil na chodbu vedle stolku dozorčího roty
- od vyhlášení BOPO uplynulo 152 vteřin.
"Jsem skutečně za dvě a půl minuty připraven jít kamkoli -?"
ptal se sám sebe. Několik dalších sekund byl ochromen zjištěním,
že na něho neřve nadporučík Messarosz, že třicet centimetrů od jeho
ucha nestojí ani jiný voják z povolání praporu, že se i z těchto
důvodů s největší pravděpodobností jedná o ostrý poplach - a velení
rotě zůstalo pouze na něm. Vteřin přibývalo, neurčité obavy a podivná
tíže odpovědnosti nové situace změnily jeho hlas, najednou nebyl
mdlý a slabý jako při nekonečných pěších nácvicích v uplynulých
týdnech. Podporučík si to sám snad ani neuvědomoval, ale jeho rozkazy
zněly až příliš opravdově, hecařsky, pronikavě a vlezle jako nejvážnější
morová výstraha, kterou nelze nesplnit: "Dvacet čtyři minut!"
Podle plánu výjezdu a časové normy zbývalo do výjezdu posledního
vozidla z autoparku bojové techniky a do ideologicky proklamovaného
dopadu první jaderné rakety protivníka pouhých dvacet čtyři minut.
Vojáci "uvěřili" povelům - a každý další splněný rozkaz
umocňoval předcházející:
"První četa pro zbraně!" (+ 3:10)
"Druhá četa pro zbraně!" (+ 3:40)
"Třetí četa pro zbraně!" (+ 4:10)
Zástupy vojáků klusaly přeplněnými chodbami, vyzbrojovaly se pistolemi
a samopaly, vojáci se dooblékali, vytahovali plné polní…
"Pohotovostní četa pro náboje a materiál!" (+ 4:30)
"Odchod řidičů a technika roty k technice!" (+ 5:10)
"Zkontrolujte úplnost materiálů BOPO!" (+ 6:10)
"Dvacet minut!" (+ 7:00)
"První četa opustí budovu!" (+7:10)
"Druhá četa opustí budovu!" (+7:20)
"Třetí četa opustí budovu!" (+7:30)
"Devatenáct minut!" (+ 8:00)
Budovy tankového pluku tonuly v téměř naprosté tmě nouzových BOPO
osvětlení, hučely jako úly rozdrážděných včel, hřměly a duněly zautomatizovanou
nadrilovanou lavinou pohybů, zastupující velitelé rot kontrolovali,
zda jsou budovy prázdné - najednou schodiště ztichla. Budovy osiřely
necelých devět minut od vyhlášení bojového poplachu. Vojáci základní
služby, výstroj a výzbroj, hory materiálu… a také mimořádný vztek
všech se přesouval do spícího autoparku bojové techniky, aby jej
proměnil v běsnící epicentrum…
- - -
Kompletní jednotky do autoparku vbíhaly vnitřní bránou, za kterou
svítila na malých semaforech - zelená. A každému vojákovi Vyzývatele
ještě více stoupl adrenalin v krvi a potom tep, neboť na všemožných
místech probleskovaly nocí zelené ohníčky semaforů jako znásobené
oči šelmy a jejich světlo znamenalo jediné - ostrý výjezd s technikou.
Zvláštní davová psychóza se stupňovala s každým opakovaným pohledem
na malá nepatrná zelená světýlka, do kterých jediný rozkaz plukovníka
Brázdy vložil nezadržitelnou TITÁNSKOU moc a sílu - stovky strojů
a lidí a tisíce tun hmoty byly uváděny do pohybu…
"Nic již nejde zastavit, cesta zpět byla uzavřena," pomyslel
si Jan Rosa, když nasedal do oživlého, ještě promrzlého, ale vrčícího
tanku - Martin Dučera stroj nastartoval již před více než třemi
minutami. Podporučík stál ve velitelském příklopu, čekal na určený
čas a pořadí výjezdu 12. roty. Sledoval dvojici podplukovníků ministerské
kontroly, dobře si všiml jejich zřetelného označení na levých pažích,
když kolem nich probíhal. Oba důstojníci stáli pár kroků od tanků
4. praporu u výjezdové brány PV-4…
Kromě zelených semaforů v autoparku stále nesvítila žádná světla.
Nad tankovým plukem panoval radiový klid, vojenských povelů bylo
jako šafránu, ale soukolí bojového poplachu se po desítkách planých
nácviků naplno roztáčelo i bez nich. Ve stříbrném pološeru měsíčního
světla bylo slyšet slábnoucí dusot stovek lidských nohou, neurčité
kovové zvuky, cvakání zámků, otevírání a bouchání dveří, příklopů,
vrat... Najednou se zem začala chvět, zavibrovala, rozvlnila se
s pohybem pásů prvních tanků, promrzlý vzduch se strašlivě rozduněl
a třásl úplně vším a s úplně každým…
- - -
Do ústí široce rozevřených hrdel vrat venkovního oplocení se jako
první vrhla vozidla s nejmodernější a nejdražší technikou. Stále
nebylo vidět žádná světla, útvar se utápěl pouze v měsíčním světle
- a řidiči se orientovali podle infrapřístrojů. Řev motorů a rachot
pásů se slil v jedinou přesně koordinovanou vojenskou erupci a výjezdovými
vraty vytékaly proudy bojové technika jako láva…
Podplukovník Trsák stál u výjezdové brány PV-4, poslepu si provedl
několik poznámek do bílého bločku ve svých rukou, poté jím třísknul
o dlaň a vsunul ho do kapsy. "Ne, tady není vůbec nic, co bych
mohl zepsout," překřikoval hluk tankových pásů a motorů, byv
naprosto hypnotizován sehraností a dosavadním bleskovým průběhem
poplachu. Nadskakoval a jásal v naprostém transu jako školák - a
postupně se změnil v regulovčíka valící se bojové techniky. V nakažlivě
chorobné euforii mával pravačkou před středem svého těla, vykřikoval:
"Tak jeďte, chlapci! Jeďte! Zbývá vám ještě devět minut! Devět
minut!" Vstupoval a uskakoval, uskakoval a znovu vstupoval
do dráhy projíždějících tanků T-72, zavíral a otvíral pěsti a na
prstech obou rukou před nimi odpočítával zbývající minuty - ukazoval
projíždějícím strojům devítku, osmičku, sedmičku…
- - -
Tanky T-72 druhého praporu jely nocí se zavřenými příklopy a s
rozsvícenými - ale lidskému oku neviditelnými - infrasvětlomety.
Na cestě - pokryté žulovými kočičími hlavami s namrzlými bílými
kšticemi zbytků sněhu - stále zrychlovaly, jako by je do zívajících
vrat výjezdové brány táhl mohutný neviditelný elektromagnet. Rychle
a nezadržitelně se řítily ven a opouštěly teritorium útvaru, na
což podplukovník Trsák reagoval ještě aktivnějšími výskoky, pohyby
celého těla, krčil pravou ruku znovu a znovu přes střed svého těla,
hlas mu přeskakoval: "Toto je naprosto - fantastické! Famózní
-! Skvělé! To jsem - ještě - neviděl! Toto jsem - ještě nezažil!
To je ono!" A třicet vojáků základní služby 4. praporu nehybně
stálo ve třiceti velitelských příklopech třiceti tanků T-55A čtvrtého
praporu jako v divadelních lóžích a sledovalo s obavami nečekané
divadelní drama před sebou.
"To je ale vůl!" vyletělo z úst podporučíka Rosy, uvažoval
téměř nahlas: "Snad si nemyslí, že ty tanky doopravdy zrychluje
on? Žádný řidič ho nemůže pořádně vidět, každý ho v tom oblaku výfukových
plynů musí zpozorovat až v posledním okamžiku! A JE TO!" Poslední
větu podporučík vykřikl naprosto spontánně. Podplukovník byl sražen
levým blatníkem projíždějící Té-sedmdesát dvojky jako moucha, jeho
řidič vůbec nezpomalil a najel pásem přímo na něho, bojový stroj
se zakousl do lidského těla, mrštil jím na chodník vedle tankové
cesty - a sníh pod ním se zbarvoval krví…
- - -
Plukovník Brázda seděl v budově štábu nad stopkami, byl obklopen
nejvyššími důstojníky Vyzývatele, měl na ně neurčitý podvědomý vztek
a osobně celému Vyzývateli nepřál nic jiného než nesplnění bojového
úkolu. Nikdo v místnosti netušil, že si před chvílí vzpomněl i na
svého příbuzného - ještě nedávno vojáky 12. roty drasticky šikanovaného
vojína Šimčeka. Plukovník se zadíval do očí majora Hrdého, téměř
mimoděk začal tiše a provokativně odpočítávat pětice zbývajících
vteřin poplachu, a sám nemohl tušit, že jeho počítání nepatří pouze
poplachu, ale také srdečním systolám zraněného podplukovníka: "Tři
sta, dvě stě devadesát pět, dvě stě devadesát, dvě stě osmdesát
pět…"
Ne, nebyly to plukovníkovy stopky, bylo to podplukovníkovo srdce
v autoparku, které v té chvíli všem odpočítávalo čas. Norma - stanovená
pro splnění bojového poplachu, srdeční systoly podplukovníka Trsáka
a vteřiny času, který nepatří nikomu z nás - jako kdyby se slily
do jediného a nanejvýš synchronizovaného sprintérského rytmu… Buch-buch,
buch-buch… Ještě dvě stě osmdesát systol - a bude konec. Ještě dvě
stě sedmdesát pět vteřin - a skončí časová norma pro výjezd pluku.
Ještě dvě stě sedmdesát systol bez pomoci - a skončí lidský život.
Ještě dvě stě šedesát pět vteřin - A SESYPE SE VÝZVA!
- - -
Ale bylo to neuvěřitelné, nečekané a snad i nesmírně absurdní,
ale časová norma bojového poplachu vyhlášeného Vyzývateli v té noci
vítězila nad vším - i nad lidským životem.
Podplukovník Macháček v autoparku stál na opačné straně tankové
cesty, snažil se dostat k ležícímu Trsákovi, infarktově nadával
a panikařil, platonicky se holýma rukama a blikající baterkou snažil
zastavit projíždějící proud bojové techniky. Několikrát v posledních
minutách také on v panické hrůze uskakoval před tankovými pásy.
Nejen Janu Rosovi se zdála zoufale beznadějná jeho snaha přeběhnout
mezi jedoucími tanky pouze a jen na druhou stranu tankové cesty,
kde ležel na zmrzlé zemi stín nehybného, podivně zkrouceného a zkrvaveného
člověka…
Proudy železa a oceli prošpikované vojáky základní služby stále
více připomínaly lavinu. Stroje nacpané lidmi, výbušninami, materiálem,
zbraněmi… se valily všemi bránami ven jako nezadržitelný ničivý
příval kamení, bahna, vody a ryb… strhávaných a překotně unikajících
otvory v protržené přehradě.
"Jaký může mít význam," ptal se Jan Rosa sám sebe, "když
se jeden - nyní ležící člověk - snažil ještě více zrychlit pohyb
ocelové smrtící laviny - a potom se ji jiný - zatím stojící člověk
- pokouší zastavit? Vždyť už stejně není síly, která by nás zastavila
- útočí šelmu nyní nelze zastavit. Ale - !" Podporučík se rozhlédl
kolem sebe, viděl třicet nastartovaných tanků ve třech proudech
po deseti. V otevřených příklopech třiceti tanků 4. praporu stále
nehybně stálo dalších dvacet devět velitelů tanků nebo jejich zástupců
- spolu s jeho to bylo celkem šedesát očí, které téměř bez mrknutí
sledovaly ležící postavu, jako kdyby ležela pouze na jevišti - a
nikdo se ani nepohnul. "Proč nikdo z nás nesesedne?" ptal
se Jan Rosa sám sebe. "Proč? Proč! Proč také ve mně vítězí
zabedněné vědomí splnit rozkaz nad snahou sesednout a ošetřit zraněného
člověka? Nohy mám neuvěřitelně ztuhlé! S nehybnými postavami v příklopech
tanků kolem sebe podléhám iluzi, že splněním "bojového"
rozkazu doopravdy zachraňuji tanky, četu, rotu… a možná i republiku
před nepřítelem? Nebo mám - máme - takový strach ze slíbených maxitrestů,
nevyjedou-li úplně všechny naše tanky? Ale je také možné, že se
v nás všech již "něco" vojenského doopravdy probouzí -
anebo civilního a lidského navždy umírá…"
- - -
Podplukovník Trsák v autoparku stále krvácel, plukovník Brázda
v budově štábu studoval střídavě obličeje velitele pluku, jeho zástupců,
náčelníka štábu…, pokaždé se odmlčel a v nejméně příhodnou chvíli
do ticha odpočítával poslední vteřiny: "Sto osmdesát, sto sedmdesát
pět, sto šedesát…"
- - -
"Řidič! VPŘED! Martine jeď, krucinál, jeď! Jsme na řadě!"
velel Jan Rosa v autoparku. Tankové pásy zarachotily o namrzlé betonové
panely, za jeho strojem se do pochodové sestavy řadilo zbývajících
devět tanků… Také kompletní dvanáctá tanková rota opustila autopark
- byla poslední ze všech.
Jan Rosa se spoléhal na svého řidiče, velitelský příklop otočil
hlavním periskopem dozadu, hypnotickýma očima s bušícím srdcem a
s rozhozeným vědomím upřeně sledoval ležící tělo člověka - bylo
tak nehybné, bezvládné, téměř bez života, jeho srdce ještě tepalo,
ale zbývalo mu pouhých třicet devět, třicet osm, třicet sedm, třicet
šest systol do konce...
|
